"Vědí o nás. Vidí, jak jíme z prázdných talířů
a pijeme z prázdných sklenic..."

...a přesto jsme stále neviditelné...

Snůška keců a výplody mé choré mysli...

28. dubna 2010 v 15:02 |  Diary
Zdravím, drazí, a děkuji vám. Ano, děkuji...
Proč píšu tenhle článek ani nemám ponětí, ale na tom nezáleží...A o čem že to vlastně je? Myslím, že nadpis mluví za vše...xD. Takové smetí, co se mi poslední rok usazuje v hlavě, a které bych ve svém vlastním zájmu a v zájmu dobra své duševní pohody měla vymést na denní světlo :).
Jak to vlastně všechno začalo, proč jsem dnes tam, kde jsem, čeho chci vlastně dosáhnout? Možná se to někomu bude zdát směšné, svět má přece daleko větší starosti, než jsou takovéhle malichernosti, ale právě tyhle a mnohé další malichernosti tvoří svět můj. Každý žije svůj život plný svých malicherností a dohromady všichni tvoří tenhle svět.
Je to tak dva roky zpátky, co jsem byla naposledy opravdu nemocná. Ten den si pamatuji moc dobře - třásla jsem se po celém těle, dělalo mi problém vydržet dlouhou dobu na nohou, aniž by se mi zatočila hlava a ve škole jsem myslela, že to se mnou sekne. Těsně poté, co jsem se z toho vyhrabala, ukazovala váha pro mě tehdy neuvěřitelných 48 kg. A mě se to líbilo. Přirozeně...Když babička viděla mojí pohublou postavu, dokonce vyslovila obavu, abych neskončila jak anorektička. No jo, babička...Ale to jsem se ještě tenkrát nijak netrápila myšlenkami na hubnutí, a tak  pro mě číslo 48 znamenalo pouze prostý, i když příjemný fakt. Samozřejmě jsem poté pokračovala v tehdy pro mě normálním denním režimu a kila šla opět nahoru. Než se však mé tělo stihlo vrátit do stavu před nemocí, sem tam jsem se zvážila a uvědomila si, jak se mi štíhlost líbí. Tak jsem se začala více hýbat a méně jíst. Někdy jsem nejedla vůbec a za celý den jsem vypila litry vody a jedno kakao. Samozřejmě zředěné. Toho už si všimla i spolužačka, a několikrát u mě přistála poznámka, že jsem nějak moc zhubla a že vůbec nejím, a i když jsem jí vždycky odbyla stylem "To se ti jenom zdá...", těšilo mě to. Všechno šlo v průběhu několika měsíců, a na váze se mi tehdy objevovalo číslo 50 kg +- pár deka. I máma nadávala, jak na mě věci visí. Ale v tom stavu jsem nebyla anorektická, byla to pouze lehká podváha, která se mi líbila, ačkoli byla s doprovodem únavy a padání vlasů. Ani nevím, jak se to stalo, ale postupem času jsem během roku poté přibrala na necelých 56. A když jsem to číslo viděla, zděsila jsem se. Probudil se ve mně znovu ten hlásek, který byl doteď čím dál tím tišší, a křičel z plných plic. To bylo před rokem. Teď jsem tady, ale přijde mi, že mám vůli o mnoho slabší, než když jsem byla celý den o vodě a kakau. I když se nějakou dobu držím, stačí pak dva dny bez sebekontroly a všechno, o co jsem se posledních x dní snažila, je znovu pryč.
Ale tentokrát chci udělat všechno proto, aby to tak nebylo. Když vidím vás a vaše pokroky, uvědomuji si, že přesně takové pokroky chci dělat i já, proto tohle všechno kolem...A proto vám také děkuji. To vaše síla vlévá novou do mých žil a pomáhá mému odhodlání. A pokud chci dosáhnout svého, musím být důsledná. Nesmím se nechat ovládat, jakmile se mi do rukou dostane jídlo a už vůbec nesmím váhat. Do zítra sem přidám nějaké své fotky a aktuální míry. Za měsíc pak další pro porovnání.

Loves :*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Niley Niley | 28. dubna 2010 v 16:18 | Reagovat

Pěkně napsané :)
To zvládneš ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
It's just my way of beauty...