"Vědí o nás. Vidí, jak jíme z prázdných talířů
a pijeme z prázdných sklenic..."

...a přesto jsme stále neviditelné...

I muži mají anorexii

21. dubna 2010 v 23:14 |  P3
Možná očekáváte další z řady článků, které budou zdvihat varovně prst nad vzrůstajícím počtem anorektiček a upozorňovat vás na nebezpečí, které na ženy z této strany číhá. Jenže situace se jeví jinak. Poruchy příjmu potravy nečíhají jen na ženy, ale i na muže.




Sladké? Nepřipadá v úvahu!

Čtyřiadvacetiletá Bára, studentka francouzštiny, zná tuto nebezpečnou poruchu z vlastní zkušenosti. "Otec trpí mentální anorexií už dlouhou dobu. Pracuje jako gynekolog, má svou soukromou ordinaci a myslím, že je to pohledný muž. Co si pamatuji, vždycky věnoval svému vzhledu velkou pozornost a vždycky byl taky hodně nervózní a náladový. O jeho narušeném příjmu potravy jsem se dozvěděla od mámy, když mi bylo dvacet let. Už předtím jsem ale samozřejmě tušila, že s ním není něco v pořádku. Když pominu fakt, že se u nás za žádných okolností nesměla vařit nebo péct sladká jídla, slyšela jsem ho mnohokrát zvracet, ale nikdy jsem si jeho nevolnosti přímo nespojovala s anorexií nebo bulimií. Dlouho jsem si totiž myslela, že těmito poruchami můžou trpět jenom ženy. Tipovala jsem to spíš na žaludeční vředy nebo něco podobného," vysvětluje.

Bářin otec rozhodně není ojedinělý případ. Prvním historicky doloženým anorektikem byl známý filozof Friedrich Nietzsche. Jeho nemoc měla především hysterický podklad a způsobila, že se převážnou část života živil vařenou zeleninou. V okamžicích, kdy se do něj porucha opřela plnou silou, snídal i obědval jen teplou vodu.

Může se vám zdát, že muži trpí anorexií tak výjimečně, protože informací o této poruše v mužské variantě existuje velmi málo. Odborníci však uvádějí, že u nás je poměr mužských anorektiků k anorektičkám 1:30, od Čech na západ už ale připadá jeden anorektik na dvanáct anorektických žen a jejich podíl stále stoupá. Sice se pravděpodobně nikdy nevyrovná množství mužů a žen trpících poruchami příjmu potravy, ale odhaduje se, že za deset až dvacet let bude připadat jeden muž s touto nemocí na pět stejně postižených žen.

Pohnutky, které vedou muže k tomu, že si dobrovolně ničí tělo i život, jsou odlišné od těch, díky kterým nemoci propadají ženy. "U anorektiček se předpokládá, že se jedná především o nevyrovnaný vztah s nadměrně protektivní matkou, která klade na svou dceru příliš velké nároky. Přesnou příčinu mentální anorexie zatím však neumí s jistotou pojmenovat nikdo," vysvětluje brněnská psycholožka Eva Malá. "U mužů tkví původ poruchy pravděpodobně v příliš nízkém sebevědomí. Objevily se i studie, které z anorexie u mužů obviňují skrytou neboli latentní homosexualitu. Nic takového ale nebylo určitě dokázáno," uzavírá psycholožka. K takovým závěrům vedly psychology výsledky výzkumů v Británii a USA, které ukázaly, že víc než devadesát procent homosexuálů vůbec není spokojeno se svým tělem a snaží se s ním něco dělat. Pravda se však nachází jinde. Za mužskou anorexií nestojí žádná utajovaná homosexualita, ale média, která muže neúnavně masírují pomocí Arnoldů a jim podobných "umělohmotných robotů". Jako roztomilý příklad slouží výzkum, který ve Velké Británii provedla psycholožka Sarah Groganová, podle níž je 75 % mužů nespokojeno s vlastním tělem. Z nich 30 % přímo uvedlo, že svou tělesnou schránku nenávidí. Jako šťastlivce, kteří jsou přesvědčeni, že ztělesňují ideál mužské krásy, zmíněný výzkum označil Dolpha Lundgrena a Arnolda Schwarzeneggera.

V roce 1996 provedl tým odborníků z celé Evropy výzkum, během kterého došel k poznání, že 25 % mužů drží diety a 65 % cvičí jenom kvůli tomu, aby zhubli. Zde se také nachází hlavní rozdíl v důvodech, které přivádějí k anorexii muže a ženy. Anorektičky se téměř nikdy nesrovnávají se svými vrstevnicemi, jejich názor, že jsou tlusté, se formuje především působením rodinného prostředí. Muži naproti tomu sledují bedlivě jiné muže v okolí (zvláště pak v médiích), a z nich si pak vyvolí toho, jenž je hodný následování. "Muži se totiž více zaměřují na vizuální podněty než ženy," objasňuje psycholožka Eva Malá. Tento fakt také odůvodňuje, proč muži necvičí v klidu doma, ale chodí se tužit do posiloven. Třicetiletý informatik Tomáš k tomu podotýká: "Jít do posilovny pro mě představuje téměř společenskou událost. Vidíte, jak jsou na tom ostatní, můžete si hned na místě porovnat, jestli se vaše postava zlepšila, či zhoršila. Samozřejmě že tam chodím hlavně kvůli cvičení. Když ale zjistím, že mám figuru vypracovanější víc než ostatní, docela mi to zlepší náladu."
"Nevím, kdy a proč se nemoc u otce objevila poprvé, ale máma tvrdí, že nastala zhruba v té době, kdy jsem se narodila. Snad si po mém narození najednou připadal starý a chtěl si za každou cenu udržet skvělou postavu a mladistvý vzhled," přemýšlí Bára.

Anorexie se u žen objevuje nejčastěji s nástupem puberty, protože se tělo začíná zaoblovat a objevují se druhotné pohlavní znaky, jako jsou ňadra nebo boky. Tahle proměna je obvykle spouštěcím okamžikem, kdy ženy dospějí k názoru, že musí stůj co stůj získat zpátky svou dětskou postavu, kterou považují za ideál krásy. Dospívání se k mužům chová příznivěji, protože se v pubertě začíná jejich postava propracovávat od pavoučího kolohnáta k vytouženému svalovci. Problémy nastávají spíš ke konci dospívání, když muži začíná být jasné, že s břichem bez svalů "to tak dál nepůjde", tím méně, že by se do příštího týdne přeměnilo na soustavu svalů nazývaných "valcha". Pocitem méněcennosti potom nejčastěji startuje bludný kruh jménem mužská anorexie.

Další průběh už nabývá rychlého spádu a podobá se jako vejce vejci případům žen. Anorektik udělá všechno pro to, aby naplnil svoji představu o štíhlé postavě. V tomto stadiu už je jeho vnímání vlastního těla narušené a on neuvěří tomu, že hubne. Anorektičtí lidé totiž vnímají svoji postavu, jako by se odrážela v pokřiveném zrcadle. Nikdy jim racionálně, logicky ani jinak nevysvětlíte, že vypadají jako stavebnice z drátků. "Máma se na tátu často zlobila a přemlouvala ho, aby alespoň něco snědl. To byla také jediná situace, kdy jsem tátu slyšela křičet. Postupem času jsme s mámou na jeho postoj rezignovaly a teď ho zkrátka pozveme ke stolu jednou a dost. Většinou nepřijde, a když se náhodou dostaví, vytáčí mě k nepříčetnosti, jak se dokáže třeba půl hodiny nimrat ve dvou kouscích vařeného květáku. Navíc si vedle něj potom připadám jako popelnice, do níž padá neuvěřitelné množství jídla," stěžuje si enormně štíhlá Bára.

Podle těchto příznaků poznáte, že muž ve vašem okolí nemá k jídlu právě nejkladnější vztah. "Spousta lidí žije v představě, že anorektici postupem času ztrácejí chuť k jídlu a v podstatě už ani nepociťují hlad. To je ale pověra. Anorektici mají hlad - a strašný. Veškeré své myšlenky věnují jídlu a většinou se jim o něm i zdá. Když se potom přemluví sníst svůj denní drobek jídla, snaží se ten pocit co nejvíc protáhnout. Půlku jablka dokážou chroupat třeba hodinu, stokrát rozžvýkají každé sousto. Chuťové buňky se jim takto předráždí a oni získají pocit, že se hrozně přejedli, a utíkají si rychle zacvičit," vysvětluje psycholožka Eva Malá.

Omezování v jídle postupně přerůstá v posedlost a postižená osoba přijímá čím dál méně vitaminů a minerálních látek. Na pováženou je zejména nedostatek zinku, který vyvolává sníženou chuť k jídlu a omezuje chuťové vjemy - tím se vytváří "spirála hladovění".

Jednou z prvních známek, které vás upozorní na to, že není všechno v pořádku, je způsob, jakým se muž s poruchou příjmu potravy chová ke svému okolí. Nervozita, přecitlivělost, podrážděnost a náladovost se náhle stanou jeho rodnými bratry a ještě hůře dopadne jeho vztah k sexu. Nejenže ztrácí veškerý zájem o milovaní, ale dokonce už o něm ani nepřemýšlí a nesní. Z jednoho prostého důvodu: je příliš unavený. Kromě toho vedlejším důsledkem mentální anorexie u mužů je impotence. Psychologové vysledovali, že pokud se už anorektici odhodlají absolvovat schůzku, většina z nich pozve ženu do kina na film, v němž se objevuje jídlo nebo hodování.

Se snižující se váhou začínají anorektikům padat vlasy a lámat se nehty. Pokud jejich váha nadále klesá, přijdou postupem času i o zuby. Jak ztrácejí další a další tukové vrstvy, dělá jim stále větší problémy regulovat tělesnou teplotu a neustále trpí zimou. Navíc se k těmto potížím přidávají žaludeční problémy, bolesti hlavy, poruchy zraku a nepopsatelná nepřetržitá vyčerpanost.

Kdyby se do tohoto stadia dostala žena, pravděpodobně by i nepříliš bystrému pozorovateli okamžitě došla spojitost s poruchou příjmu potravy. U mužů je ale situace jiná. Předpokládá se, že existuje spousta mužských anorektiků, kteří se neléčí, protože jejich okolí zkrátka ani nenapadne, že by oni silní a udatní muži mohli trpět anorexií, a jejich ošetřující lékaři se zpravidla u nich snaží léčit něco jiného. "Nikdy se nám tátu nepodařilo dostat k doktorovi, teprve když jednou v ordinaci omdlel, převezla ho sanitka do nemocnice. Tam nám sdělili, že jeho nevolnost způsobily žaludeční potíže, nejspíš vředy. Za týden sebou táta seknul znova, vyšetřoval ho náš rodinný kamarád, který mámě přes tátův výslovný zákaz potají prozradil, co už dávno věděla," konstatuje Bára. "Vždycky jsem si myslela, že u lidí s anorexií jde váha pořád dolů a zastaví se až v okamžiku, kdy se fyzicky zhroutí. Můj otec s ní ale fungoval několik desítek let, aniž jeho okolí pojalo jakékoli podezření," dodává.

"Málokdy se vyskytnou lidé, kteří trpí pouze čistou mentální anorexií, většinou se období nejedení střídá s obdobími nutkavého přejídání a následného zvracení. K nim dochází v okamžicích, kdy se jejich pevná vůle zhroutí a oni nevydrží nápor hladu. Velkou roli v životě s anorexií hraje vůle a motivace. Pokud před sebou mají postižení nějaký cíl a povinnosti, vydrží někdy žít a pracovat s poruchou velmi dlouho," vysvětluje psycholožka Eva Malá. Mezi takové případy patří žokejové, tanečníci a gymnasté, kteří křížovou pouť za podvyživeným tělem zahajují právě ve jménu své kariéry.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
It's just my way of beauty...